Jak bylo v Plzni aneb pokousaná psem, ranní buldozer a nová tvorba a nahrávky

Vyrazila jsem za svým milým do Plzně, města, které jako jediné v ČR ještě pořádně neznám, takže jsem vyrazila velmi natěšená a během celého pobytu jsem zjistila, že život na cestách mě velmi baví.

 

Jela jsem převážně za kreativním odpočinkem, společným skládáním hudby, poznáváním města a protože už se tam konal festival Živá ulice, tak také za nějakým tím poslechem zdejší hudby.

 

Večer jsem Danovi ráda pomohla skládat lavičky (jelikož jel na festival pracovně) a ráno už měl do odpoledních hodin zase čas na mě. První zastávka bylo poznávání plzeňských rybníků, na což jsem se velmi těšila. Prošli jsme je skoro všechny, ale jeden z nich byl vypuštěný a předělávali ho a další byly naštěstí plné vody. Zaujal mě ten Bolevecký, kde jsme se také vykoupali a domluvili, že na toto místo půjdeme v noci stanovat, abychom si užili i trochu té přírody. Já jsem strávila u rybníka skoro celý den, malovala, prozkoumávala a psala novou píseň. Zaujalo mě, jak moc mi okolí rybníka s písčitými plážemi a borovicemi připomíná Máchův kraj.

 

Na pozdním obědě jsem poznala Danova kamaráda Jindru, který je cestovatel a za 4 měsíce šel pěšky do Santiaga de Compostela. Fascinující! Jednou bych také chtěla jít tuto pouť. Jindra teď se svými zážitky objíždí republiku a přednáší. A myslím, že brzy se dostaví i k nám do Brna.

 

V noci jsem chtěla konečně vyrazit na koncert. Tap Tap!!! Tak konečně něco, co zní slibně! Natěšená jsem se připravovala, pan domácí, u kterého jsme přespávali nás varoval, ať nám neuteče pes, a už jsme se chystali vyrazit! Otvírám dveře a jej! Utekl nám pes. Jindy tak duchapřítomná a psy zachraňující jsem za ním zběsile vyrazila, ať neuteče ještě hlavními dveřmi. Tam se naštěstí zastavil. Bezmyšlenkovitě jsem ho chytla za obojek, on na mě vycenil zuby a už to bylo. Já řvu, kape ze mě krev a Dan mi běží naproti. Když to uviděl, položil mě na zem, zavolal pár lidem ze štábu, dal mi vodu, zkontrolovali jsme rány a já rozdýchávala šok. Během minuty dorazila Zuzka ze štábu a její přítel a už mě naložili do auta. Vtipné bylo, že auto mělo jen dvě sedadla a my jeli čtyři. Takže ti další dva se museli schovávat v zavazadlovém prostoru. Na pohotovosti mě vzali jako první, Dan a Zuzka se o vše postarali. Rány mi vyčistili, zavázali a poslali mě na rentgen, kde jsem málem strávila mládí.

 

Tap Tap už jsme nestihli, ale sedět na bytě se nám také nechtělo. Já jsem měla nehybnou ruku v obvazech (ano, chvíli jsem se bála o nervy, ale teď už vesele ťukám do klávesnice a lituju jen krví zničených džínů), s tímto zraněním jsme se rozhodli i tak realizovat náš původní plán noční přespání u rybníků. Nejsem přece z cukru, ale z maminky (jak říká s oblibou jeden můj kamarád). 😀

 

Noc to byla krásná a tichá až do ranních hodin, kdy se z okolí ozvaly řinčivé zvuky a mé červené výstražné světýlko začalo blikat jako o závod. Nakouknu ven a přímo před naším stanem si místní buldozer bez servítek odhodil své lopaty. Dobrá, předělávají rybník. Ale to je nemohl dát jen o pár metrů dál? Danovi to připomnělo scénu ze Stopařova průvodce po galaxii, kterého jsem do teď neviděla. Tak nás to dovedlo aspoň na filmový tip. Po lehkém vzpamatování jsme se přesunuli jinam a ráno spravil kreativní hudební čas v přírodě. Těšit se můžete na novou píseň z krásné přírody! 🙂

 

Ten den jsem chtěla ve městě pracovat, ale po návštěvě vyhlášené Čajovny u Pekla, kde nefungovala wifi, jsem to zabalila a věnovala se už jen svým novým malbám a osobnímu obrázku pro mámu na objednávku. Obrázek je hned první zleva. Nakreslila jsem na něj mámu, její oblíbené moře, hvězdu, která ji provází po její cestě životem a také bohyni Athénu, která mámě dodává její úžasnou moudrost a tak trochu ji vidím jako její patronku. Dále archetyp Berana, ve kterém je máma narozená a jeho oheň. Dole jsou kreativní vlny a uprostřed mámino velké láskyplné srdce.

Večer jsem si doopravdy užila koncert a zatančila. Zahrála skvělá veselá kapela Frajara Putika! Hned po nich začali hrát skvělí Fast Food Orchestra. Nevím proč, ale myslela jsem si, že je to moderní dechovka se starším obsazením, takže mě pochopitelně překvapilo, když na pódium vyskočili mladí týpci v brýlích a růžových košilích a pěkně to rozjeli!

Najednou se spustil obrovský liják a přicházela bouře. Kapela se nenechala rozhodit a vytáhla lidi do tance v dešti. Já tam byla úplně sama a ještě bez telefonu, který si vesele ležel někde na nabíječce u Dana a říkala jsem si, jak se asi najdeme? Hlavou se mi začaly honit ty nejšílenější scénáře, o tom, kde a jak bych měla přespat. Pak jsem je jen všechny odhodila stranou a zeptala se sama sebe – jaká je teď má největší vnitřní radost? Chci jít tancovat. Tak jsem tancovala a zanedlouho jsme se jen tak sami našli a šli s kapelou poskakovat v dešti.

 

Poslední den byl velmi kreativní, kromě dokončení dalších kreseb jsme společně s Danem udělali nové nahrávky písně Jsem pohanem ( kterou jsme vám chtěli i natočit, ale nejprve se vybila baterka, pak došla paměť, a když už to vypadalo na úspěch, tak praskla struna) a také písní Bouře a Fénix. Jsou to nahrávky pracovní, ale třeba vás potěší! Z mé tvorby se můžete těšit na nové kresby, videa a články o ženské cykličnosti a ze společné tvorby na nové videa a nahrávky.

 

S láskou vaše Tali

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nové příspěvky
Novinky na email